Život za hranicí přirozenosti

Sarfion Wingelar

Datum, kdy jsem se narodil je v mé mysli již zastřené mlhou. Někteří říkají že si elfové pamatují vše. Není to však pravda. Naše mysli jsou unavené a zatížené stoletími, kterými procházíme.

Své pravé rodiče jsem nikdy nepoznal. Vychovali mě dva lidé, jejich jména byla byla Jeremy a Lusiana. Tato jména nikdy v životě nezapomenu. Postarali se o mě, když jsem ještě nebyl schopný to udělat sám.

Byly však lidé, a ještě, než jsem vůbec stihl dospět, začali stárnout.  Zahrabal jsem se tedy do knih a hledal jsem co nejvíce informací, abych našel způsob, jak je vyléčit. Stáří je nemoc a stejně jako každá jiná nemoc na ni existuje lék. Musí. Alespoň jsem tomu věřil.

Když zemřeli, byl jsem velmi zoufalý. Poprvé jsem byl na světě sám. Dával jsem si za vinu jejich smrt. Měl jsem se snažit víc. Proklínal jsem svůj život i fakt, že nejsem jako ostatní.

Nakonec jsem se rozhodl rozloučit se známými z vesnice a odejít hledat smysl svého života jinde.

Nebyl jsem však zatím připravený vydat se mezi lidi. Zůstal jsem tedy v lesích a žil jsem sám nedaleko malé studánky.

V té době jsem se poprvé naučil ovládat svá křídla. Nevěděl jsem proč ta křídla mám ani odkud se vzala, ale zamiloval jsem si je.

Nejprve jsem zkoušel jen tak poletovat, ale později jsem se naučil je využívat doopravdy. Vylétal jsem do velkých výšek a zkoumal jsem zemi po divokých zvířatech. Na ty jsem poté z výšky slétnul a nabodával jsem se na dlouhá dřevěná kopí, které jsem vyřezal z větví stromů.

Tuto strategii jsem se naučil od orlů a jestřábů. Vždy mě fascinoval jejich způsob lovu. Takto jsem však žil jen krátkých třicet let. Během té doby jsem dospěl a naučil se nějaké základy sebeobrany a lovu.

Bylo mi asi 110 let, když mě v lese našli lupiči a já tak tak stihl uniknout živý díky svým křídlům. Lupiči však našli moji chaloupku a vše co neukradli jsem našel spálené na popel.

Rozhodl jsem se tedy odejít na východ. Poznat pár lidí, a případně najít i někoho, mi podobného. Časem jsem se přez Medoles dostal až do Meziříčí.

Větší město jsem nikdy neviděl. Domy zde byly nasázené jeden na druhým a lidí byly plné ulice. Potkal jsem zde i několik elfů, ale žádný z nich neměl křídla.

Nejvíce jsem se dozvěděl od jednoho učence, který mi umožnil přístup do městské knihovny. Řekl mi, že musím pocházet z velmi vzácného rodu Avariel.

I knihovník o mém druhů slyšel a opatřil mi starou knihu, která se druhém Avariel zabývala. Také mu nabídl práci jako jeho pomocníka v knihovně, jelikož ho velmi zaujala má osoba, a hlavně se chtěl dozvědět víc o mém původu.

Knihovník byl sympatický starší muž, a časem jsme se stali dobrými přáteli. Díky němu jsem se také dal na cestu, po které kráčím do dnes. Začal jsem psát.

Nejprve jsem psal různé příběhy z mého života a později i různé hry a básně. Ty se zalíbili různým učencům z okolí a někteří projevili zájem, abych jim napsal nějaká díla.

Jednou jsem na tuto nabídku přistoupil a napsal jsem baladu o Ruzenovi. Byl to smutný příběh o rytíři, který se vydal zabít draka, který ohrožoval jeho vesnici, ale když odešel, drak jeho vesnici spálil a rytíř našel všechny mrtvé.

Hra byla poté hrána v místním venkovním divadle a sklidila ucházející úspěch. To mě inspirovalo a rozhodl jsem se při druhém představení své hry, hrát v představení sám.

Druhé představení schytalo ještě větší úspěch a já se rozhodl začít skládat a hrát více a více. Naučil jsem se také hrát na loutnu a skládat různé písně.

Kolem roku 230 jsem se dokonce dostal do služeb samotného krále Tyrella. Hrál jsem pro něj písně z celého království a řekl bych že si mě docela oblíbil.

Jednoho dne, jsem však potkal na cestě z Filgickarku zpět do Meziříčí jistou dívku, Romiell. Byla to muzikantka, která cestovala z Kotle stejným směrem jako má družina, a tak se přidala k nám.

Celý zbytek cesty jsme hráli různé písně a bylo to v celku velmi příjemné. Dozvěděl jsem se, že bydlí v Meziříčí, stejně jako já, a tak jsme se začali vídat a spolu jsme hráli i několik divadelních představení.

Věděl jsem, že to není správně. Romiell byla člověk. Nemohl jsem si však pomoct a netrvalo dlouho, než jsem se do ní zamiloval.

V té době jsem byl opravdu šťastný. Tlačila mě však neodbytná pravda, Romiell byla člověk. Nebude trvat dlouho, než umře, stejně jako každý v mém životě a já budu opět zlomený tíživou délkou svého života.

Tyto myšlenky mě ničily, ale nedokázal jsem ji opustit. Dva roky po tom, co jsme se poznali jsme se vzali. Romiell bylo v té době asi třicet let, mě už táhlo na 350.

Byly jsme skoro stejní oba jsme milovali hudbu a často jsme spolu vystupovali všude možně. Byl to nejlepší čas celého mého života.

Časem jsme dokonce měli dvě děti. Neměli křídla jako já, ale zdědily dlouhé špičaté uši. Měli jsme je oba velmi rádi a pojmenovali jsme je Aristoll a Laura.

Protože vyrůstali v bohaté rodině v Meziříčí, neměli zrovna problém se prosadit.

Laura odjela do města magie na východě a stala se skvělou čarodějkou. Díky tréningu dosáhla síly, kterou bych nikdy nepovažoval za možnou.

Aristoll se na druhou stranu držel spíše našich stop a dal se k divadlu. Nemohl jsem na ně být méně pyšný.

V té době však začala Romiell stárnout s já byl čím dál více zoufalý. Již jsem věděl, že lék na stáří neexistuje, přesto jsem však zkoušel udělat vše pro její záchranu. Vše však bylo zbytečné.

8. června, 304 pak zemřela. Byl jsem ztracený, a tak jsem udělal přesně to co minule. Zavřel jsem se do sebe a opustil jsem Meziříčí i všechny své tituly a peníze.

Vydal jsem se na cesty. Chtěl jsem trochu poznat svět. Vzal jsem tedy svou loutnu a nikdy už se do Meziříčí nevrátil. Jedinou oporou mi byla Laura, která se vydala za mnou a cestovala dlouhé roky se mnou.

Její kouzla mě nejednou zachránila před různými nebezpečími venkovního světa.

Aristoll zůstal se svou úspěšnou hereckou kariérou a přestěhoval se do hlavního města. Trochu se mi po něm stýskalo, ale byl jsem za něj šťastný.

Na našich cestách mě Laura naučila I nějaké základy magie, pro případ, že bych se sám potřeboval ubránit. Nebylo to pro ni snadné, byl jsem strašný žák. Nějaké základy se mi však podařilo pochytit a dnes již dokážu seslat že strun své harfy i jednoduchá kouzla.

Na našich cestách jsme prošli skoro celý kontinent, a dokonce jsme se jednou plavily i na západ a na jižní ostrov, kterému se říkává Země Orionu. Laura se zde také zamilovala a provdala.

Já se tedy rozhodl ostrov pořádně prozkoumat. Byl nádherný. Napadlo mě, že jižní ostrov je možná nejkrásnější zemí na světě.

Když jsem se konečně roku 641 vrátil na kontinent, čekaly mě zdrcující zprávy, a to že můj syn Aristoll zemřel.

Navštívil jsem tedy jeho hrob a poté jsem se vydal do Železného města. Nejzápadnějšího velkého města a také místa, kde jsem si na svých předchozích cestách našel pár přátel.

Železné město bylo navíc jedním z měst, kde lidé stále obdivovali mé starodávné písně a vždy byly rádi, když mě viděli.

Nevěděl jsem však jak je to nyní. Je možné že se věci změnily, koneckonců jsem Železné město naposledy navštívil před sedmdesáti lety.

Teď si již nejsem jistý ničím. Říká se, že elfové jsou požehnáni dlouhým životem. Je to však opravdu požehnání?